Kostel sv. Jana Křtitele
Osudy kostela do roku 1898
Kdy přesně vznikl a jak vypadal původní chrám v této obci, nevíme. Lze se pouze domnívat, že první sakrální památka zde vznikla už ve 13. nebo 14. století, tedy v době, kdy podle některých teorií byli majiteli Kněždubu velehradští cisterciáci. Žádné konkrétní důkazy však o tom nemáme.
První historická zmínka o kostele sv. Jana Křtitele se váže k roku 1475, jak uvádí Jan Skácel ve svých "Dějinách obce Kněždubu". V té době již byli kněždubskou vrchností strážničtí páni z Kravař a vesnice byla součástí strážnického panství.
Utrakvistický kostel přečkal česko - uherské války a ve století následujícím se mění na evangelický. Víme o něm jen nepřímo z řady darů a odkazů. S evangelickou většinou v obci žila i českobratrská menšina. Obě vyznání žila ve shodě, evangelíci měli svůj duchovní prostor na faře a kostele, čeští bratři navštěvovali sbor a modlitebnu, o jejíž poloze ani vzhledu není nic doloženo.
Začátkem 17. století došlo k významným změnám v českém a moravském prostoru; náboženské a politické problémy vyvolaly ničivou třicetiletou válku, v jejímž průběhu bylo z nařízení Obnoveného zřízení zemského (pro Moravu roku 1628) zakázáno nekatolické náboženské vyznání. Součástí změn byly i rozsáhlé přesuny majetku, které nevynechaly ani náš kraj. Strážnické panství, patřící do té doby Žerotínům, bylo prodáno v roce 1629 císařskému plukovníkovi Františkovi de Magno (Magnis).
Pro Kněždub to mimo jiné znamenalo, že přestává být farností, neboť je z nedostatku katolických kněží přičleněn pod správu fary sv. Martina ve Strážnici. Bratrský sbor i modlitebna zanikly, evangelická fara byla opuštěna. O kostele prameny mlčí, ale celkem právem se můžeme domnívat, že přečkal těžké časy válek 17. století (na jihovýchodní Moravě působily vedle třicetileté války stejně ničivě uherská povstání, opakující se do zač. 18.stol.). K tomu závěru nás vedou některé předměty z inventáře nejstaršího kostela. Tak v roce 1662 podle farní kroniky daruje do kněždubského kostela křtitelnici Anna Kateřina hraběnka z Magni, rozená hraběnka Žďárská, majitelka strážnického panství, se kterou měli jinak strážničtí i kněždubští poddaní smutné zkušenosti vzhledem k jejím panským manýrám. A dál podle dochovaného inventáře kostela z roku 1804 chrám vlastnil zvon z roku 1701, vážící 75 liber. Podrobnější barokní podobu neznáme, ale vzhledem k nepravidelným návštěvám duchovního správce a vzdálenosti od strážnické fary nejspíše nijak stavebně nevynikal.
Na lepší časy se začalo blýskat teprve v polovině 18. století, kdy se v obci usazuje po téměř sto padesáti letech duchovní. Prvním lokálním kaplanem se stal Josef Kaiser, usazený v Kněždubě na základě odkazu strážnického kněze Pavla Antonína Kořínka. Už od roku 1755 vede samostatnou matriku, i když oficiálně je lokálie zřízena teprve v roce 1766. S kostelem spojil svůj život a po smrti v něm byl také pochován.
Další zmínky o podobě kostela nám dovolují přibližně charakterizovat jeho podobu na konci 18. století. Ještě alespoň zčásti byl dřevěný, měl šindelovou střechu a jeho délka činila 7 sáhů, tj. 13,4 m. V roce 1786 byl do kostela přemístěn obraz z poutní kaple sv. Antonínka nad Blatnicí, která byla zrušena z nařízení císaře Josefa II. (Opět obnovena byla po roce 1814). V ten čas již v Kněždubě pracoval třetí kaplan Filip Sommer, za jehož působení je doložena první velká oprava kostela v roce 1804. Během opravy byla ke kostelu přistavěna věž a o jeden sáh byl prodloužen, takže měřil 8 sáhů do délky (15,2 m), 4 a půl sáhu do šířky (8,5 m) a 2 a půl sáhu do výšky ( 4,7 m). Měl pouze jeden oltář s obrazem Kristovy rodiny, opatřený svatostánkem, který vysvětil kardinál A. Coloredo. Z dalšího vnitřního vybavení uveďme křtitelnici s měděnou mísou, kostelní lavice a jednoduché varhany, jež pořídila obec v roce 1803 za 115 zlatých. Osvětlení kostela zajišťovalo 6 oken, v sakristii opatřených mřížkou. Ve věži visely dva zvony; menší z roku 1701 s nápisem "Gloria in excelsis Deo. Anno 1701 die 27.septembris Ope et expenso Martini Macek, quondam incolae mooicensis refusa", (Sláva na výsostech Bohu. Léta Páně 1701 dne 27. října byl díky pomoci a na náklady Martina Macka, kdysi obyvatele Mořic, zvon přelit). Vážil asi 37 kg. Větší zvon o váze 86 kg s nápisem "Ora pro nobis Ste. Joannes Baptista" (Oroduj za nás svatý Jane Křtiteli), ulitý Zikmundem Kerkrem v Bmě není datován.
Z významných osobností vztahujících se ke kostelu v první polovině 19. století připomeňme kaplana Jana Stava, dodnes se k němu váže malý zvon ve zvonici kostela z roku 1832 s nápisem "Comunitatem 1. July 1832 Brunae cura Ioannis Staw localis ope et inpensis" (V Bmě 1. 7. 1832 starostlivostí Jana Stava podporou a peněžitými výlohami byl vyroben).
Za jeho kaplanování, jak vzpomíná, postupně zemřelo ještě několik starých "helvétů" (evangelíků). Během jeho pobytu ve farnosti byla patronem kostela (hrabětem Magnisem) pořízena roku 1839 kazatelna za 60 zlatých, z dalšího vybavení ještě citelně chyběla především zpovědnice a dláždění.
28. dubna 1858 nastává pro kněždubskou věřící obec důležitý okamžik, lokalie je povýšena na faru (prvním farářem se stává P. František Plšek) a současně vzniká místo kooperátora - pomocného kněze. Kostel potřebuje generální opravu, ale je pouze opravován s podotknutím, že se stejně musí stavět nový. Ve vnitřním vybavení přibývá některých předmětů: od roku 1854 druhý oltář Neposkvrněného početí P. Marie, od roku 1879 nové varhany získané za 740 zlatých z pozůstalosti kněždubského mlynáře Martina Petruchy (vyrobeny firmou Handke ve Starém Městě u Uh. Hradiště) a ve stejném roce dva nové oltáře od firmy Euba z Přerova, poslední dva přírůstky jsou pořízeny za duchovní správy P. Slámy, pozdějšího dobrodince kostela.
Historie kostela od roku 1898 do druhé světové války
Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel i celkové zchátralosti starého kostela bylo v obci rozhodnuto stavět nový, lepší chrám.
Finanční situace místních farníků ale nebyla růžová a strážnické panství odepřelo vydatnější podporu. Založený fond na výstavbu kostela proto rostl velmi pomalu. V roce 1898 bylo na fondu pouhých 3.700 zlatých, což byla částka naprosto nedostatečná. Za této neradostné situace se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Bývalý kněždubský farář P. Kajetán Sláma (působil v obci v letech 1870-1882) věnoval ze svého majetku (16let po svém odchodu z farnosti!) 24.000 zlatých na stavbu kostela. Tyto peníze, jak se ukázalo, stačily na celou stavbu, farníci platili pouze náklad na dovoz stavebního materiálu, ruční nádenické práce a vnitřní zařízení kostela.
Proč farář Sláma vykonal tento skutek, není zcela jasné. On sám jej vysvětloval snahou vzdát alespoň částečně dík Bohu za to, že jej šťastnou souhrou náhod zachránil před jistým zavražděním při vloupání do kněždubské fary.
Na doporučení P. Slámy, jenž v té době působil jako přerovský děkan, se stavby ujal městský stavitel z Přerova Vilém Žák. Stavět se začalo 13. června 1898 a kostel byl hotov ještě téhož roku koncem října, aby mohl být dne 8. prosince za účasti dobrodince slavnostně vysvěcen.
Kostel byl projektován jako jednolodní na křížovém půdoryse, zakončeném pětibokým kněžištěm (presbytářem) a dvěma sakristiemi; v čele stavby byla vztyčena mohutná čtvercová věž (celková výška 32 m). Nad stavbou byla umístěna valbová křížová střecha se štíhlou věžičkou (sanktusníkem), velkou věž kryla šestiboká jehlanovitá střecha zakončená křížem (viz nákres).
Fasáda kostela byla prolamována jedním nebo (v průčelí a po stranách křížové lodi) dvojicemi oken, v průčelí a závěru též dvěma kulatými okny. Všechna byla štukovitě zdobena nahoře oblouky tvořenými klenáky s hlavním klenákem uprostřed a pod oknem okapní římsou s jednoduchou štukovou výplní (jen u obloukových oken). Dále byla vnější omítka členěna vystupující vodorovnou okapní římsou, svisle směřujícími lisenami se soklem a pod římsou odstupňovaným vlysem v podobě obráceného cimbuří. Na čelní zdi se navíc nacházely vlevo a vpravo od věže ve slepých výklencích (nikách) sochy sv. Cyrila a Metoděje. V této podobě je kostel v podstatě dochován dodnes. Ze staré stavby zůstal pouze klenutý presbytář. Celkově kostel získal ráz historizujícího pseudorománského stylu, který připomínají vlysy, liseny, dvojice vedle sebe umístěných oken, křížový půdorys a plochý strop.
Z vnitřního vybavení zůstaly varhany a portál hlavního oltáře. Z kostela byly též odstraněny původní zvony , větší převzal zvonař Hiller z Brna a menší byl přemístěn do zvonice namísto puklého, který si Hiller též odvezl. Za ně nový kostel získal dva jiné zvony na věž a jeden malý na věžičku. Velký zvon sv. Jana Křtitele o váze 291 kg a menší Blahoslavené P. Marie s hmotností 137,5kg byly pořízeny nákladem obce a starosty Martina Miroše, přišly na 600 zlatých.
Do kostela byly zhotoveny tři nové oltáře, nová kazatelna a křtitelnice - vše od bratří Štáblů z Hodonína. Hlavní oltář sv. Jana Křtitele se sochami sv. Petra a Pavla a dvojitým tabemáklem (svatostánkem), boční oltář s kaplí na epištolní straně křížové lodi (vpravo z pohledu od vchodu) zasvěcený Blahoslavené P. Marii růžencové s Lurdskou sochou a druhý boční oltář na evangelijní straně (vlevo) sv. Josefa se sochou Božského Srdce Páně.
Oltáře byly vyzdobeny malbami zdejšího slavného rodáka mistra Joži Úprky. Hlavní oltář nesl obraz sv. Jana Křtitele připomínající Kristův křest v řece Jordánu, oltář na epištolní straně byl vyzdoben obrazem Panny Marie s Ježíškem, kterého světice drží na klíně. Na jejím levém boku se nachází sv. Dominik, přijímající z rukou dítka růženec. Skupinu Úprkových obrazů zakončuje třetí (na druhém bočním oltáři), kde je sv. Josef s Ježíškem, kterého světec drží na svém klíně; celá scéna je zasazena do interiéru Josefovy tesařské dílny. Tyto práce Úprka vytvořil mezi léty 1899 a 1900, na každém se objevuje jeho signatura, ale pouze na obraze sv. Josefa je i věnování. Obrazy jsou vsazeny do obdélných, nahoře půlkruhově vypjatých dřevěných zlacených rámů. Podle Boženy Novákové - Úprkové Úprka všechny kostelu daroval. Malíř je vytvářel v době, kdy pracoval na několika kostelních zakázkách, např. pro kostel v Horní Lhotě u Vizovic, ve Věrovanech u Brodku na Hané i jinam. Jsou namalovány olejovými malbami na plátně o přibližných rozměrech 175 x 100cm. Podle vzpomínek některých, dnes už nežijících pamětníků, vyvolalo jejich umístění do kostela pravé pozdvižení. Ne snad proto, že malíř pojal svůj úkol poněkud nekonvenčně, když například Pannu Marii s Ježíškem zobrazil ve slováckém kroji, ale z toho důvodu, že byla v rysech Marie rozpoznána jakási cikánka, která mistrovi údajně stála modelem. Podobnou reakci, i když z jiných příčin přinesly fresky Vojmíra Vokolka, o kterých ještě bude řeč. Obrazy mistra Úprky patří bezesporu k tomu nejcennějšímu z vnitřního vybavení, s čím se návštěvník kostela může setkat.
Před vypuknutím války, jež získala přídomek světová, došlo v kostele k několika drobným změnám (skleněný lustr v roce 1900, křížová cesta od J. Úprky v roce 1902 z odkazu a daru farníků). V roce 1904 byla provedena malba kostela malířem Bouřilem z Veselí nad Moravou.
Etapa 1. světové války nepříznivě zasáhla do poklidného života v obci a nevyhnula se ani kostelu. V březnu 1917 byl pro válečné účely zrekvírován větší zvon sv. Jana Křtitele, ještě téhož roku v září si armáda přijela pro druhý a v srpnu následujícího roku, dva měsíce před koncem války, byl kostel ochuzen i o varhanové píšťaly.
Teprve se vznikem republiky přicházejí o něco klidnější časy, které pomáhají hojit válečné rány. Nejprve (v srpnu 1923) byly vyčistěny a doplněny varhany. Nové kostelní zvony (sv. Jana Křtitele a Bl. Panny Marie) zajistil ve stejném roce místní kněz Jan Vrtek prostřednictvím firmy bratří Riegru v Krnově, zvony odlili pracovníci firmy Richarda Herolda v Chomutově. Menší zvon daroval obci rodák Tomáš Čambala, větší byl zakoupen z darů všech občanů (byly vysvěceny a zavěšeny ještě v roce 1923). O tři léta později vyrostl u kostela rovněž pomník věnovaný válečným obětem. Vedle zvonu máme ve dvacátých letech zprávu jen o daru dvou skleněných lustrů, který učinil Jan Hrachovský v roce 1926.
Většími zásahy do kostelního interiéru se prezentovala třicátá léta. Jednak byla vytvořena nová malba kostela, která podtrhla historický ráz kostela. Tu provedl malíř Jan Ježek z Bystřice pod Hostýnem a při ní vznikly dvě stropní malby s námětem svaté Ludmily a svatého Václava. A vedle toho prováděl rekonstrukce starších maleb a zlacení oltářů i kazatelny Jaroslav Urban z Kroměříže. Všechny práce probíhaly v roce 1938 za kněžského působení Aloise Doubravského.
Události druhé světové války poznamenaly také kostel. Podobně jako v první válce byla zaplacena daň ve ztrátě zvonu, dokonce při přechodu fronty byly zasaženy minometem Němců věž i chrámová loď. Naštěstí nešlo o veliké škody, takže mohly být po válce brzy napraveny. Podobně jako ničení napáchané požárem z nepozornosti v lednu 1945, který k velké úlevě strávil pouze nábytek v sakristii v ceně pěti tisíc korun. Tak mohl kněždubský kostel sv. Jana Křtitele vstoupit do poslední epochy své historie v poměrně zachovalém stavu.
Dnešní podoba kostela sv. Jana Křtitele
Nynější podoba kostela byla dokončena v poválečném období. Některé části byly opravovány a modernizovány, jiné obměňovány. Základní architektonické dispozice zůstaly beze změny od roku 1898 s jedinou výjimkou v podobě přístavby stříšky před portálem hlavního vchodu do kostela. Tato provizorní stavba postavená za duchovní správy P. Vladimíra Tomečka na přelomu 70. a 80. let byla nahrazena dnešní zděnou v roce 1997 při rekonstrukci vnějších omítek kostela a lépe esteticky zapadá do celkového rázu stavby.Nejčastěji byla na kostele renovována vnější omítka, a to v letech 1947, 1967 a konečně roku 1997 (poslední oprava přišla na 605 604 Kč). Tzv. kanadský šindel nahradil původní krytinu o dvě léta dříve. Jeho umístění na střeše kostela spolu s generální rekonstrukcí zastřešení stálo 566 376 Kč. Na těchto opravách je potřeba vyzvednout též nezanedbatelný podíl občanů, kteří prací ve svém volném čase umožnili snížení nákladů na minimum.
Z dalších částí byly zakoupeny nové věžní hodiny roku 1948, kdy byly instalovány původní, není nikde zaznamenáno; nejspíše ještě v období před 1. světovou válkou. Ke zlepšení vstupu do kostela byly pořízeny nové masivní dubové dveře od firmy Prášek z Modré u Velehradu a postupně instalovány k jednotlivým vchodům i uvnitř kostela v letech 1995 až 1997.
V roce 1970 se konečně dostalo na nové zvony, které nahradily staré, zrekvírované za 2. světové války. Tyto zvony tvoří už čtvrtou generaci zvonů, o nichž máme doklady, že visely v kněždubském kostele. Jsou zasvěceny sv. Janu Křtiteli, Bl. Panně Marii a sv. Cyrilu; byly pořízeny ze sbírek farníků z Kněždubu. Vedle nich zde visí i malý zvon z roku 1832, který slouží jako umíráček. Do kostelní věže byl přenesen v roce 1973 ze zrušené zvonice.
Vnitřní podoba kostela zaznamenala také některé podstatné zásahy, jež vytvořily nynější stav.
Největších změn se dočkal presbytář. V šedesátých letech v souvislosti se změnami liturgie a výsledky II. vatikánského koncilu byl původní hlavní oltář, zhotovený z měkkého dřeva, nahrazen novým z mramoru, vyrobený firmou Jihomoravský průmysl kamene v Bílovicích nad Svitavou. Mramorový oltář byl jedním z prvních svého druhu v naší republice a odpovídal potřebám nové bohoslužby. Společně s oltářní mensou byly vytvořeny i dva ambony. Ve stejném roce - 1964 - byl také vymalován freskami prostor v presbytáři. Malbu prováděl akademický malíř Vojmír Vokolek z Pardubic v duchu evangelia. Odleva fresky představuje v levé části vítězného oblouku portrét proroka Izaiáše, příchod mudrců (v podobě jednoho z nich zachycen autor - malíř Vokolek), klanějících se Vykupiteli, Alžbětu s malým Janem Křtitelem, křest Páně v Jordánu, užaslého Jana Křtitele nad tím, že spatřuje Ducha svatého v podobě holubice nad Vykupitelem, apoštoly Ondřeje a Jana, svědky křtu, anděle zpodobnělé, jako mladé muže s ohnivými plameny a božíma očima na prsou. Vpravo fresky pokračují postavou Salome a scénou prvního zázraku Páně - svatbou v Káni Galilejské. Pravý vítězný oblouk je zaplněn postavou proroka Eliáše, stojícího proti proroku Izaiášovi na levé straně. Malíř chtěl svými malbami vyjádřit, že Kristus působí i v dnešní době a naplňuje své poslání proměňovat lidskou společnost. Původně měl být v tomto duchu vymalován celý kostel. Dalšími scénami měly být: příchod věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Moravu, ll. vatikánský koncil a Poslední soud. Plán výmalby však narazil bohužel na nepochopení nadřízených církevních orgánů i starší části farní obce, proto zůstal dokončen pouze presbytář. (0 malbě a malíři viz dále.)
Neúplná výzdoba volala po dokončení, a tak byl posléze z různých návrhů vybrán ten, který zamýšlel obnovit dřívější malbu J. Ježka z třicátých let. Práci provedli Štěpán Strachota a Josef Šantavý z Hroznové Lhoty v létě 1974.
Současně s těmito pracemi bylo renovováno nebo doplňováno vnitřní zařízení. Místní stolař František Pavliňák na návrh P. Františka Juráka zhotovil dvě nové dřevěné zpovědnice. Dále byly vyrobeny otočné dveře mezi předsíní a hlavní kostelní lodí. Lavice byly opraveny v roce 1974 spolu se zlacením soch sv. Petra a Pavla, jež provedl jihlavský restaurátor Josef Kozany, rodák z Velké nad Veličkou.
Po obou stranách hlavní lodi nad původními lavicemi z roku 1886 byla obnovena Uměleckým řemeslem v Praze křížová cesta (původní Úprkova odvezena na Slovensko), rámy podle návrhu mistra Peňáze zhotovil F. Pavliňák. Za všemi opravami v 70. letech stál podnikavý P. Arnošt Bindáč, který v obci působil do roku 1979.
Příčná loď kostela je dnes zaplněna na levé (evangelijní) straně bočním oltářem sv. Jana Křtitele s obrazem Křtu Páně od Joži Úprky (přemístěno z hl. oltáře). Zlacený oltář se sloupy a obloukem je zakončen křížem. Před oltářem stojí kopie pražského Jezulátka z novější doby. Zbylý prostor vlevo od oltáře vyplňuje už zmíněná zpovědnice a socha sv. Františka z Assisi neznámého stáří. Vpravo od oltáře stojí původní křtitelnice.
Na pravé (epištolní) straně příčné lodi nacházíme oltář P. Marie s obrazem Joži Úprky, podobou odpovídá prvnímu oltáři. Před ním stojí původní socha Panny Marie Lurdské. Vpravo od oltáře je umístěn třetí Úprkův obraz sv. Josefa s Ježíškem, zavěšený na zdi.
Triumfální oblouk , oddělující presbytář od příčné lodi, je ozdoben po stranách sochami sv. Petra a sv. Pavla z původního hlavního oltáře kostela. V horní části oblouku se nachází holubice - symbol Ducha svatého, přenesená ze staré kazatelny počátkem sedmdesátých let.
Klenutý presbytář je vedle fresek, oltáře a ambonů zaplněn svatostánkem z původního oltáře kostela a křížem s Kristem. Figura Krista je patrně lidovou řezbářskou prací z druhé poloviny 18. století. Z presbytáře je možné vstoupit do sakristií, obklopujících ze dvou stran presbytář, které jsou bez významnějších uměleckých prvků. Z dalších předmětů lze upozornit ještě na sochy sv. Terezie z Lisieux a sv. Antonína, umístěné před kostelním kůrem, které snad pochází (společně se sochou sv. Františka z Assisi v levé části příčné kostelní lodi) z výzdoby původních oltářů.
Na protější straně lodi proti presbytáři je umístěna kruchtová tribuna, spočívající na dvou historizujících sloupcích, na ní se nachází jednoduché varhany z roku 1879. Z chóru je přístup na kostelní věž a vede z něj samostatný východ. Mramorová podlaha byla v chrámu položena začátkem osmdesátých let.
Pobyt v kostele výrazně zpříjemnily úpravy 70. - 90. let našeho století. Vedle zrekonstruované elektroinstalace a osvětlení bylo v kostele namontováno elektrické vytápění a ozvučení. Byla zdvojena okna a pro případ krádeží namontováno výstražné signalizační zařízení. Okolí kostela bylo také dovedeno do stavu, který vytváří chrámu důstojnou kulisu. Vedle údržby tzv. Slováckého slavína, hřbitova, pomníků padlých v první a druhé světové válce a vybudované kněžské hrobky (1975) byl prostor před kostelem sjednocen položením nové tzv. zámkové dlažby v roce 1997. I když zbývá ještě hodně práce, k úplné spokojenosti je potřeba ocenit, že se místní obyvatelé dokáží o svůj kostel postarat a že jej po sto letech mají určitě ještě krásnější a zajímavější než býval.
Vysvětlivky k textu:
- klenák - článek klenebního oblouku, v tomto případě vyznačen jen v omítce
- hlavní klenák - uprostřed ve vrcholu oblouku, často větší a ozdobnější
- lizéna (lesena) - plochý svislý architektonický článek bez hlavice a patky provedený v mírně předstupujícím zdivu
- římsa - vodorovný architektonický článek, který člení nebo ukončuje architekturu, okapní ř. je těsně pod střechou
- sokl - vodorovný nadzemní hladký výstupek, provedený v mírně předstupujícím zdivu
- štuk - jemná maltová hmota, jako svrchní vrstva omítky, užívá se na volné plastiky i plastickou výzdobu fasád
- vlys - obecně vodorovný pás vyplněný reliéfem, s grafitem nebo malbou
Posloupnost duchovních správců a koordinátorů
působících v Kněždubě od roku 1755
Po třicetileté válce patřila kněždubská farnost pod duchovní správu fary sv. Martina ve Strážnici. Do Kněžduba dojížděli tzv. lokální kaplani. Jejich jména jsou písemně doložena od roku 1755.
Jsou to:
| Jméno | Rok | |
| 1 | Kaiser Josef | od r. 1755 do r. 1773 |
| 2 | Sýkora Josef | 1773 - 1784 |
| 3 | Sommer Filip | 1784 - 1804 |
| 4 | Timmel František | 1804 - 1824 |
| 5 | Stav Jan | 1823 - 1846 |
| 6 | Petczold Anton | 1846 - 1849 |
| 7 | Schmid Alois | 1849 -1850 |
| 8 | Stanislav Martin | 1850 - 1853 |
| 9 | Vysloužil Jan | 1853 |
| 10 | Plšek František | 1853 - 1869 lokalie povýšena na faru |
| 11 | Sláma Kajetán | 1870 - 1882 |
| 12 | Loveček Josef | 1882 - 1883 |
| 13 | Živný Jindřich | 1883 - 1912 fara rozšířena a systemizována o místo kooperátora |
| 14 |
Vrtek Jan
|
1912 - 1934 |
| 15 |
Doubravský Alois
|
1934 - 1959 |
| 16 |
Jurák František ThDr.
|
1960 - 1970 |
| 17 |
Bindáč Arnošt
|
1970 - 1979 |
| 18 |
Tomeček Vladimír
|
1979 - 1982 |
| 19 | Ledvinka Jan | 1982 - 1986 |
| 20 | Šíma Alois | 1986 - 1987 |
| 21 | Oral Florián | 1987 - 1990 |
| 22 |
Mališka Martin
|
1990 - 1994 |
| 23 |
Šedivý Ladislav
|
1994 - 2004 |
| 24 | Kupka Jiří | 2004 - 2009 |
| 25 | Bambuch Miroslav | 2009 - 2016 |
| 26 | Turko Jan |
2016 - ? |
Kaplani, působící v Kněždubě od r. 1893, kdy bylo místo kaplana systemizováno:
| JMÉNO | ROK | |
| 1 | Smolka Julián | 1893 - 1895 |
| 2 | Kocián Petr | 1895 -1901 |
| 3 | Ryšavý Antonín | 1901 -1902 |
| 4 | Hála Bohumil | 1902 -1903 |
| 5 | Bajer Augustin | 1903 -1913 |
| 6 | Hrdlička Jan | 1914 -1915 |
| 7 | Blaha František | 1915 -1916 |
| 8 | Plaček František | 1916 -1916 |
| 9 | Doubravský Alois | 1916 -1922 |
| 10 | Gregor Arnošt | 1922 -1926 |
| 11 | Berka Antonín | 1944 -1945 |
| 12 | Kolečkář Josef | 1945 -1946 |